Po kratší odmlce jsem opět tu, abych konečně uzavřela tuhle minisérii o našich letních výletech po Evropě. Pokud si ještě někdo vzpomíná, naposledy jsme skončily v Edinburghu a je tedy čas přesunout se do Londýna. Londýn je podle mě prototypem mainstreamové destinace, a nejspíš i proto jsem tam nikdy předtím nebyla. Navíc jsem Londýn vždycky považovala za takové upjaté rádoby nóbl město, o kterém se všichni musí učit, protože je prostě nejlepší. A nemůžu říct, že bych tenhle názor po návštěvě nějak zásadně přehodnotila. Neříkám, že se mi tam nelíbilo, vlastně to do jisté míry předčilo má očekávání, některá místa mě dokonce velmi mile překvapila, ale stejně mi Londýn přijde trošku přeceňovaný.

Tentokrát jsme bydlely v hostelu Clink78, který není tak úplně v centru, ale v rámci zachování statusu "low cost výlet" jsme vybraly to nejlepší, co jsme mohly. Ubytování bylo taky na tomhle pobytu asi to nejvtipnější. Když jsme přišly na pokoj (sdílený 12lůžák), všude bylo spoustu rozbalených kufrů, ale jinak nikde nikdo. Po zběžné obhlídce jsme usoudily, že tam asi nejspíš bydlí několik holek. Ha ha. Nakonec se ukázalo, že je s námi na pokoji 9 mladých designérů (s vytříbeným vkusem na módu), kteří se ještě navíc všichni znali. Takže jsme si tam připadaly trošku jako vetřelci, zvlášť když na nás absolutně v ničem nebrali ohledy. Ale když po čase zjistili, že jsme vcelku normální, tak se s námi i začali bavit a nakonec to bylo docela fajn.

Co se týče samotného Londýna, obešly jsme všechno to, co radí každý levný průvodce. Už při plánování celého tohohle tripu jsme Londýn vybraly spíš jako strategický bod kvůli levnějším letenkám, a taky proto, aby se tam Andula už konečně podívala, než že bychom chtěly objevovat nějaká neturistická místa. A taky jsme byly už trošku unavené a těšily se domů.

Dost času jsme strávily na Oxford street, protože jsem strašně potřebovala do toho slavného LUSHe, že jo. A taky mám (ve většině případů) ráda, když  je kolem pořádný mumraj, což Oxford street rozhodně splňuje. Potom jsme přes Temple zamířily ke Katedrále svatého Pavla, kde se mi vážně moc líbilo. Dlouho jsme tam seděly na lavičce, obědvaly a pozorovaly školáčky v uniformách. Od katedrály jsme se přesunuly do Tate Modern, což taky vůbec nebylo špatné, vezmeme-li v potaz, že galerie opravdu nemám ráda. No a od Tateu jsme to vzaly podél řeky směrem k Tower bridge. Jelikož se zrovna hrál Wimbledon, narazily jsme cestou na několik míst s velkoplošnými obrazovkami, kde vysílali aktuální zápasy. Jedno takové bylo zrovna kousek od radnice, tak jsme si tam na chvíli (delší chvíli) sedly a koukaly. Taky tam chytře přistavily street food stánky, takže jsme si rovnou daly i večeři. K mostu jsme taky nakonec došly a celý den jme zakončily zastávkou u Toweru.

Když už jsme se chtěly vracet na hostel, z ničeho nic přestalo jezdit metro. A jak už jsem psala v úvodu, nebydlely jsme zrovna v centru, takže jsme si daly ještě krásnou pětikilometrovou procházku. Anglie ten den hrála nějaký fotbal, takže jsme potkaly spoustu úplně nacpaných putik, kde se fandilo, a celé to bylo takové milé.

Druhý den byl hlavním bodem programu britský parlament. Big Ben byl jaksi pod lešením, ale Westminster Abbey nám úplně stačila. To je totiž taky úplně fenomenální stavba. Skončily jsme, jako vždy a všude,  na lavičce v parku, kde jsme se dobu jen kochaly a psaly pohledy. Potom si k nám přisedl postarší pán v obleku, o kterém si doteď myslím, že to byl nějaký vrcholný politik, a začal si s námi povídat o cestování, což bylo krásný.

Zbytek dne jsme tak nějak strávily v Chinatown, kde jsme nakupovaly suvenýry domů, ve Starbucksu u Piccadilly, protože to už byla taková tradice, a taky na Trafalgar square, kde vznikla i úplně poslední fotka tohoto Eurovýletu. Pak už jsme jely zpátky na hostel balit a připravovat se na cestu domů, protože jsme musely hrozně brzo vstávat kvůli autobusu na letiště. Letěly jsme ze Stanstedu do Pardubic, protože to bylo zdaleka nejlevnější, a až na to zpoždění, které už ale bylo na denním pořádku, to bylo úplně v pohodě (i když pardubické letiště je, oproti právě třeba Stanstedu, docela dobrý vtip :D).

A to je všechno! 17 dní, 3 země, 4 města, 309 920 kroků a 2 holky, který nikdy předtím nic takovýho neplánovaly. A bylo to super. Sice mi trvalo půl roku to všechno sepsat, ale aspoň tu u toho teď můžu hezky vzpomínat. 

Přeju vám krásné svátky a zase se tu někdy uvidíme!

ANNA