Na konci prázdnin jsme se s mojí drahou polovičkou (berte to s nadsázkou :D) rozhodly, že bychom spolu chtěly jet k moři. Chorvatsko bylo jasnou volbou, protože nám šlo hlavně o cenovou dostupnost (holt jsme chudí studentíci), ale dlouho jsme váhaly, jestli jet do Vodice (nebo Vodic?) nebo raději někam jinam. Podle googlu je totiž Vodice jednou z nejpopulárnějších prázdninových destinací, takže jsme se trochu bály, že tam budou mraky lidí. Na druhou stranu jsme tam sehnaly nadprůměrné ubytování za podprůměrnou cenu, což nás nakonec asi i přemluvilo k tomu sbalit se a jet. 

Samozřejmě jsme jely s cestovkou, jelikož jsme to vyhodnotily jako nejlevnější, nejbezpečnější a nejpohodlnější řešení. Taky jsme "chytly" skvělou delegátku, která nám se vším pomohla a paní z penzionu byla taky super, takže jsme si to vlastně parádně užily. Ani jedna nejsme zvyklá na takovou tu pravou válecí dovolenou, takže jsme se snažily každý den něco dělat. Denně jsme chodily běhat, protože je to tam k tomu jak stvořené.

Doběhly jsme do centra, kde jsme si koupily něco dobrého za odměnu a za ten týden jsme se celkem dostaly do formy :) Taky jsme chodily na trh okukovat a výjimečně i nakupovat ovoce a zeleninu a vlastně jsme pořád někde jenom tak couraly a nasávaly prázdninovou atmosféru. Jeden večer probíhal pietní akt za hasiče, kteří zahynuli při požáru na Kornatech, a lidé vypouštěli lampionky, což bylo sice efektní, ale značně paradoxní.

Dokonce jsme byly na dvou výletech, nejprve pěšky v Tribunji a potom autobusem v Šibeniku. Na cestu do Tribunje jsme si vybraly asi ten nejteplejší den vůbec, takže když jsme tam došly, byly jsme tak hotové, že se nám už ani moc nechtělo to tam nějak zkoumat. Nakonec jsme si prošly roztomilé centrum na ostrůvku (který je s pevninou spojen jen kamenným mostkem), a potom jsme vylezly ke kostelíčku na kopci, odkud byl nádherný výhled až do Vodice. Chodníček, který tam vedl, byl nově zrekonstruovaný a kolem rostly krásné stromy, takže jsme dobu strávily jen tím, že jsme se navzájem fotily, protože to tam prostě vypadalo dost dobře :D.

Cesta do Šibeniku byla větší dobrodružství, protože jsme musely najít ten správný autobus a taky si někde koupit jízdenku, ale zvládly jsme to. A stálo to určitě za to. Úzké uličky, strmá schodiště, vyhlídky, praporky, katedrála... Bavilo nás prostě jenom chodit ze strany na stranu, nahoru a dolů a nakonec jsme si sedly do stínu ke katedrále a hrály jsme prší. A to bylo taky super. A taky jsme si poprvé a naposled došly na oběd - na smažené sardinky do takového pofidérního, ale doporučovaného bistra.

Už jste si asi zvykli, že články nepřidávám bezprostředně po návratu z cest. Potřebuju mít na psaní klid a chuť, takže kousek po kousku skládám článek dohromady, a to většinou chvilku zabere. Ale myslím, že jsem právě vytvořila nový rekord! Od téhle super dovolené uběhlo už více jak půl roku a já jsem ji konečně zpracovala do publikovatelné formy. Doufám, že mě omlouvá to, že se jakž takž učím na maturitu. Ale dala jsem si cíl - do 19.6. splním všechny resty, abych se dostala zpět do současnosti, a v létě mohla psát o aktuálních výletech. A že jich bude!

To je dnes všechno! Mějte se krásně a zase se tu (doufám) někdy uvidíme ;)

ANNA